• Aneta Synková

2013 - ANOREXIE

2013 – Začínalo druhé pololetí 1. ročníku na gymnáziu, kde jsem studovala. Ještě asi do dubna jsem to byla původní já, extrovertní, zábavná, oblíbená, společenská, krásná holka s velkým poprsím i trochu bříškem, o kterou se kluci prali, lidé chtěli kamarádit, s chutí do jídla, do života, to byly samé zábavy, párty nebo noční kluby, ale už v březnu se začalo něco dít a já začala hubnout. Bavila se, chodila na párty, ale já už vědomě hubla. Ale absolutně vůbec nechápu, proč vlastně nastal ten zlom. Byl v tom snad ten kluk, do kterého jsem se zamilovala, všechno bylo krásné, ale nakonec podlehl, jiné, HUBENÉ holce? Přišla jsem si snad nedoceněná, nedostatečně zajímavá a krásná oproti všem, měla jsem 65 kg, nějaký ten špíček, tak jsem se nejspíše rozhodla. Nejspíše jsem měla potřebu ostatním a hlavně sobě něco dokázat. Muselo to být ze dne na den. Už je to přece jen 5 let. Muselo to být na přelomu duben/květen. Co se vlastně stalo?

Na svačinu, jsem snědla jen polovinu bulky, vynechala oběd, protože „mám jídlo doma“, omezovala jídlo, odmítala sladkosti od ostatních protože „tohle jím pořád“, tvrdila jsem, že nic nedělám, při tom jsem 2 hodiny cvičila, začínala jsem mít na všechno alergie, lhala o tom jak se cpu čokoládou, když to bylo ovce. A začala jsem mnohem více a všude chodit pěšky, od té doby vlastně chodím pořád. Postupně jsem přestávala jíst, začínala dennodenně cvičit, distancovat se od ostatních, sama od sebe. Vlastně, byla tam i tenkrát pár měsíční „láska“, díky které jsem se časem dostala k té současné, opravdové. Chtěla jsem být hubená a dokonalá, po vzoru některých slečen na Instagramu, ale i té holce, kvůli které se na mě vykašlal jeden kluk.

Tak trochu jsem si vybavila, čím to také mohlo začít. Přijela od své gynekoložky, kam jsem jela kvůli problémům s menstruací, která mě trápila odjakživa, ale teď jsem si to zpečetila ještě více. Celé to bylo jedna velká záminka. Nesmyslně jsem si vytvořila vlastní seznam jídel, které musím jíst, aby se vše vrátilo do normálu. Doma jsem lhala, že mi jej dala paní doktorka, aby se mi zlepšily hormony, cítím se hloupě. Obsahovalo to: kuřecí maso na vodě, ovoce, zeleninu, samé bezlepkové, nízkotučné věci. Panebože, já se cítím tak strašně hloupě. Jak mě něco takového mohlo vůbec napadnout?


Konec školního roku byl s vyznamenáním, nikdo mi nemohl říct o mé váze ani půl slova, protože známky jsou hlavní ne? Nebo ne? Říkali jste mi to tak od první třídy. Rodina odjížděla na 14 dní do Turecka, byla jsem tak šťastná! To znamenalo, že budu doma sama a hubnout. Ale maminka věděla, že je něco špatně a s mými 50 kg mě doma nechat nechtěla. Já zhubla za 3 měsíce 15 kg? Skoro jsem si toho nevšimla. No to je mi jasné, proč se se mnou přestali všichni bavit, prostě mi záviděli. Jela jsem tedy s nimi, asi jsem chtěla ukázat, že jsem v pořádku. 10x denně jsem jedla 5 chodová jídla, vyjedla jsem všechny baklavy, dezerty, zmrzlinu, jen jedla a užívala sluníčka. Jo a rozjížděla Instagram. Když jsem přiletěla domů, následující měsíc jsem jedla jenom meloun. Opravdu jen to. Jela s tátou na týdenní výlet, kde jsme každý den ujeli 100 km. Můj příjem mohl být při tom výdeji snad 500 kcal. Tatínek byl nešťastný, když jsem přijela domů, maminka ještě víc. Jela jsem s kamarádkou na rafty, bylo to super, ale ne tak, jako dříve. Když jsem nastupovala do 2. ročníku, měla jsem 45 kg. Všichni ze mě byli nešťastní, ale já byla pyšná.

Začínalo taneční, byla bych ta nejkrásnější tanečnice, kdybych měla o pár kilo více, ale já se cítila krásně, spokojeně, více a více hladověla. Bolel ten maminčin pohled na našich vystoupeních. Chtěla jsem, aby se smála, opravdově, ne protože musí. Jedla jsem jen přes den jen obrovské množství ovoce a zeleniny, občas trochu masa, přečetla miliony článků o hubnutí, do toho 4x týdně dojížděla do posilovny (běhat na pás) a cvičila doma. Podzim a zima toho roku byly být jedním z nejhorších období. Neměla jsem postupně sílu, ale vše jsem to zvládala. Musela jsem.

Anorexie není o tom, že jen hladovíte, i když to je její velká součást, je to o tom, že máte svůj omezený seznam potravin, které můžete a nic jiného pro vás neexistuje. Stejně jako pouze jídlo, které jsme si sami nachystali, protože víte, že jste tam nepřidali žádný tuk. Je to dobrovolné drancování těla.


Nezapomenu na to, jak jsem z tanečních jela domů, naposled jsem jedla v poledne (snad 2 jablka?), potom jsem tančila celé odpoledne, večer, našla jsem v kabelce banán od maminky, ať PROSÍM sním aspoň tohle. Takhle jsem ho našla asi 10x, nikdy jsem ho nesnědla. Tak strašně moc jsem chtěla, ale nešlo to. Tak hrozně to bolelo, unavovalo, ale já si v sobě vybudovala ten hladovějící pocit, který musel vždy vyhrát. Ten pocit, že když se teď nenajím, tak zhubnu. Mohl za to ten anorektický hlásek ve mě.


Myslela jsem, že porážím hladověním všechny ostatní, přitom hladovění poráželo mě.

Ležela jsem v posteli, všude modráky, kyčle, lopatky, páteř, všechno mě bolelo, jak kdybych ležela na kovové desce. Byly moje kosti. Nahmatávala jsem si, jak moc mám propadlou pánev, kosti na rukách, klíční kost, neříkám že to někdy nedělám i teď. Byla jsem na sebe pyšná. A o to víc, že jsem zase usínala s prázdným žaludkem, dnes jsem snědla dneska nízkotučný jogurt, půl grepu, pláteček kuřecích prs na vodě, pár plátků okurky, 4 cherry rajčata. Je pravda, že jsem si ten grep vyčítala, četla jsem sice, že podporuje hubnutí, vždyť to je ovoce, to jsou samé cukry, ale zacvičila jsem si hodinu s Jillian, tak snad to bude dobré. Do zítřka určitě zhubnu. Běžela jsem hned na váhu. 44 kg? To ne, musím jíst ještě méně!

Anorexie je nemoc, která žije vlastním životem a krmí se vaším hladověním. Je to hlas v hlavě, který nikdy neumlká. E. Woolf

Denodenně jsem všem vysvětlovala, že jím zdravě, že nejím tučné věci a cukry, že to je opravdu v pořádku, já se cítila v pořádku, jen jsem byla hubená a jedla málo a zdravě. Schytávala lítostné i nenávistné pohledy od lidí, které jsem potkala na ulici, od spolužáků, kteří se se mnou přestali bavit a kteří mě každým soustem do jídla více a více probodávali. Nechápala jsem, jak můžou s úsměvem jíst čokoládu, kousat do bagety, jít s radostí na oběd. Pro mě bylo jídlo utrpení. Kdykoliv to šlo, vyhýbala jsem se mu, hlavně na veřejnosti. Měla jsem několik období, kdy jsem jedla jen ovoce, zeleninu, nebo se tím doslova přejídala, protože hlad jsem měla, ale musela jsem ho umět přebít. Nebo jsem jedla jen kuřecí se zeleninou, jen jogurt, pila jen čaje, nebo nic.

Když mi doma a okolí říkalo, že musím více jíst, chtěla jsem ještě více a více hubnout. V hlavou se mi ronily myšlenky: To určitě, chcete mě vykrmit abych byla tlustá, já vám ukážu. Nechtěla jsem se toho hubnutí zbavit, vyhovovalo mi nejíst a být vyhublá. Tak mě nechte být. Akorát mi závidíte, že mám vůli.


Zničeho nic ze mě byla malinká bleďounká slabounká, osůbka, vzhledově tak na 12 let, lidé se kolem mě báli projít, natož se mě dotknout, aby mě nezlomili. Věděla jsem to a bolelo to. Vždyť jsem ještě před pár měsíci byla „normální“, jedla, bavila se, žila jako všichni ostatní. Tohle by mě nikdy nenapadlo, nestalo se to žádné kamarádce, spolužačce, tak pro mě? Tohle nejsem já, tohle sakra nejsem já. Ale pocit hladu zase vyhrával. Byl to můj nejlepší kamarád a nepřítel zároveň.


Oslavila jsem 17 let, doma mi popřáli, bylo to docela ponižující, měla jsem možná trochu kuřecích prs se zeleninou. Dort? To v žádném případě, vždyť jím přece zdravě. Achjo, kolikrát jsem s brekem odběhla od oběda, kompenzovala zeleninu několika hodinovým cvičením, užírala se, chtěla jsem to vše, ale zároveň jsem to nesnášela, chtěla jsem být jako ostatní, ale zároveň jsem chtěla být hubená. Ale jak na to? Jak zároveň jíst a být hubená, to nejde! (nebojte, jde to )

Veškeré city, emoce, vše se vytratilo, láska ke všemu. Kromě lásky k drancování těla a hladovění. Dobrovolnému drancování a hladovění. Já byla tak zranitelná, maličká, uvězněná sama v sobě, bála se ostatních, ale zároveň chtěla zapadnout, což bylo nereálný. Bude to tak navždy? Já to nechci, ale zároveň to nechci měnit. Kolem mě všichni jí, jsou štíhlí, šťastní, obklopeni příteli, radostí, smíchem. Životem. Začínala jsem si maličko uvědomovat, že to není v pořádku, ale já musela, musela jsem hladovět. Tělo bylo závislé na tom být hladové a hubnout. Při myšlence na jídlo mě drásalo a užíralo svědomí, každým soustem jsem se proklínala, při pohledu na rodinný oběd se mi chtělo brečet. Kdybych to snědla tak přece moje vůle je slabá, všechno by pak bylo zbytečné a já jediným kouskem ničila všechno svoji snahu.

Anorexie sice je strašná nemoc, kdy jste vyhublí, bledí, ale to nejhorší se odehrává ve vaší hlavě.

Nezapomenu, na neustálé povinné vážení u táty, před kterým jsem vypila litry čaje, abych byla těžší. Nebo jak jsem byli s rodinou v Praze na obědě. Objednala jsem si kuřecí s bramborem. Donesli mi bramborovou kaši. Bylo to hrozné. Panebože, určitě tam musí být hrozně moc másla a mléka! Snědla jsem to celé. Měla jsem ze sebe radost, že jsem to dokázala sníst, ale zároveň šílené výčitky. Prožila jsem desítky podobných situací. Kdy jsem něco dokázala, udělala radost okolí ale zároveň sebe zklamala.


Ztratila jsem spojitost mezi duší a tělem. Ovládal mě ten anorektická hlas ve mě. Celé se to absolutně vymklo z rukou. Ale ven z toho už nejde. Co mám dělat? Měla jsem šílenou paniku z toho něco sníst, protože jsem měla strach, že už nepřestanu jíst a budu tlustá. Omezila jsem se jen na svá určitá jídla. Tuk, cukr, jídlo, která se nenachystám sama, povinné obědy, jíst na veřejnosti, to byla má fobie. A největší fobie bylo mít ten tuk na sobě. V hlavě jsem měla permanentně ten anorektický hlásek, který určoval co můžu a nemůžu.


Byla tak otřesná zima. Vím, že to zase bude strašný den. Dojít na autobus, vytrpět to ve škole, jít domů, zacvičit si, učit se. Navlíkla jsem na sebe košilku, triko s dlouhým rukávem, mikinu, na to huňatý svetr, na nohách jsem měla punčocháče, rifle, teplé ponožky a zachumlala jsem se do teplé bundy, šály, rukavic a čepice. Venku jsem umírala zimou. Chtělo se mi brečet. Každou minutu něco překonávám, hladovím, bojuji, hlavně sama se sebou. Ale navenek se samozřejmě usmívám, nesmím dát nic najevo. Vyřadila jsem postupně z jídelníčku tuky, sacharidy, cukry, nakonec snad úplně vše. Vyřadila jsem ze svého života vše. Moje maminka byla nešťastná, nespala. Slíbila jsem ji, že do konce roku přiberu, jinak že budu muset jít k doktorce. Nepřibrala jsem, právě naopak.

Na přelomu roku 2013/2014 jsem vážila 40,5 kg.

#anorexie #hlad #sebenenavist #ppp #skinny


Při psaní vět výše jsem skoro ani nedýchala. Bolí tohle psát. Nechápu, že tohle dokáži napsat černé na bílé. Nevěřím, že se to stalo, vlastně tomu ani nechci uvěřit. Vím ale že se to stalo a hlavně, že je to zamnou. Ano, anorexie je nemoc, kterou poznáte na první pohled. Sice to vypadá že to je nemoc, která ovlivňuje a projevuje se jen na těle, to nejdůležitější se ukrývá v hlavě, tam je to vše. Myslím, že to je z celého článku dost jasné. A hlavně, člověk není vyléčený jen, až přibere. Je to tom to vnitřně opravdově vědět a dokázat to. Jíst bez výčitků, najít si svoji životní cestu, balanci mezi pohybem, životem, jídlem, naučit se žít.