• Aneta Synková

2014 - Z PÁDU DO KOLOTOČE

Ještě před koncem roku 2013, mě to všechno začínalo pomalu začínalo hladovění, trápení, štvát, ale nemohla jsem přestat. Chtěla jsem, ale zároveň nechtěla. Byla jsem omezená jen na své hubené jídlo, mívala jsem hlad, ale musela jsem ho potlačovat, všechno oblečení mi bylo velké, byla jsem tím vším unavená, bez energie. Ale to mě nezabránilo v neustálém cvičení, běhání, chození. Chtěla jsem nabrat, ale zároveň se mi líbilo být tak moc hubená. Pamatuji, jak jsem se vídala se jedním klukem, leželi jsme vedle sebe v posteli a dívali se na film. Já nebyla schopná ho obejmout, natož mu dát pusu, nešlo to. Sám cvičil, ale řekl mi, ať se jednou na to fitko vykašlu, že půjdeme raději na procházku. Já se vykašlala na něj. Zní to, jak kdybych byla nejvíc bezcitná, ale já asi byla. Přišlo mi, jak kdybych si nic nezasloužila – lásku, jídlo, soucit, emoce, objetí, pochopení. Chtěla jsem na to být sama.

Necítila jsem lásku k sobě samé, natož k někomu jinému.

Zjistila jsem také, že v posilovně kromě pásů na běhání jsou i činky. A tím vlastně přišel můj obrat a zjištění toho, že by se dalo teoreticky nabrat, ale v každém případě nabrat jenom svaly. Hmmm, nabrat a né tuky, to se mi líbilo. Protože největší anorektickou fóbií je strach z toho, že přiberete tuk (úplně vidíte, když něco jíte, tak vám roste špek na břiše). Tak jsem obkoukala cviky, vygooglila, udělala si svůj „plán“, dojížděla do posilovny 5x týdně, začala víc jíst . Byla jsem přesvědčená, že teď naberu svaly a nebudu muset jít k doktorce, pila jsem protein, který jsem dostala k Vánocům, pořídila spalovače, abych náhodou nenabrala tuk, ládovala do sebe BCAAčka, kreatin a plno věcí, které ani nevím, k čemu sloužili. Bohužel, nedokázala jsem přibrat, jak jsem slíbila, vlastně jsem ještě více zhubla, proto mi nezbývalo nic jiného, než začátkem roku s maminkou navštívit obvodní lékařku.


A je to jasný, je ze mě anorektička. Váha řekla 42 kg při 167 cm, je to tak. Ale to já nejsem. Jenom jím zdravě a cvičím a naberu tak svaly, říkala jsem si, akorát mi závidíte, že nemáte vůli jako já, myslela jsem si. Slíbila jsem, že OPRAVDU přiberu. Snažila jsem se, články o dietách a hubnutí jsem vyměnila za to, jak nabrat svalovou hmotu, cvičila, cvičila a začínala více jíst. Vážně jsem se toho nebála, jedla jsem kupu hromady ovesné kaše, rýže, masa, ale jak se dozvíte, furt to bylo špatně. Opravdu jsem z té návštěvy u doktorky byla nešťastná a věděla jsem, že pokud nepřiberu, budu muset do nemocnice. Nevím, co ve mně prolomilo ledy, možná ty zdravotní rizika, které nemoc s sebou nese, a hlavně asi to, když se zmínila, že bych nemohla mít děti. I když to nevypadá, jsem rozumný člověk a uvědomila jsem si, že tohle fakt není sranda. Tak jsem se konečně trochu probrala a zatla zuby.

Měla jsem dříve vůli hladovět, hubnout a nejíst. Tak co tu vůli využít k tomu začíst jíst a nabrat? A hlavně, už mě to nebavilo být bílá, vyhublá, zlomená. Ten strach tam stále ještě byl, přesto jsem ze dne na den, jsem si dělala snídani ze (100 g vloček, ovoce, protein), svačiny (celozrnný chleba, šunka), oběd (brambory, kuřecí maso na vodě, zelenina), večeře rýže, kuřecí maso na vodě, zelenina) – a zde si bystré oko určitě všimne, kde byla ta chyba. Opravdu jsem z nuly přešla na velké porce, sice svým zdravým omezeným jídlem, bála jsem se toho, ale jedla jsem, začínala jsem mít hlad, zrychloval se mi metabolismus. Za 2 týdny před návštěvou u doktorky, jsem měla super pocit. Věděla jsem, že cvičím a jím a to přece musí znamenat, že jsem nabrala svaly a tím pádem jsem musela i více vážit. Před kontrolou jsem vypila asi 5 litrů čaje, abych měla jistotu, že ta váha bude dle jejich představ. Stoupla jsem na váhu – 40,1, 40,3, 40,5. Zastavilo se to. TO NENÍ MOŽNÝ! To ne!!!!!! Celý svět se mi hroutil, to není možný. Vždyť jím, hodně! Propadla jsem totálnímu zoufalství, byla jsem úplně bezradná, protože to znamenalo jediné. Opravdu netuším, kde se v doktorce vzala naděje a slitování, ale řekla, že mi dá ještě šanci, protože já měla domluveného trenéra, který mi sestaví správně jídelníček a tréninkový plán. Nejsem zastáncem toho, poslat slečnu na léčení (pokud to není smrtelný případ), určitě ji nepomůže nikdo tím, že bude hustit a vyhrožovat, že musí jíst, jíst a jíst. Sama vím, že z trucu začne člověk jíst ještě méně. Myslím, že stejně nejvíce pomoci a poradit může ten, kdo si podobným zážitkem prošel, nejsem si jistá, zda to může dokázat někdo, kdo to nezažil. Každopádně, ten největší boj, pochopení, odhodlání, zatnutí zubů, říct si: ano, já chci, to musíte zvládnout sami.


Příští týden jsem se setkala s Tomášem Klíčem, je možné že ho někteří z vás znají, ano je to ten pěkný kulturista. Už dlouhou dobu se na mě v posilovně s lítostí díval, až jsme se domluvili, že mi poradí. Už při první větě, že musím jíst více tuků. Tuky, tuky, TUKY, TUKY??? Jinak nepřiberu a budu stále hubnout a hubnout, protože když jím jenom bílkoviny a sacharidy, tak si to tělo neodkáže uložit a při mém výdeji to spálím. Vlastně jsem už pálila jen svaly, kosti, orgány. Ukázal mi trénink, 4 cviky? Cože? To mám za chvilku hotové, já cvičím normálně 2 hodiny. A nemůžu ani běhat na páse? No to ne. Zacvičil si se mnou trénink na nohy, který trval 40 minut, nepřišlo mi, že bych se zapotila, takže když jsme se rozloučili, běžela jsem na pás. Se mnou to bude ještě těžký.

Já chtěla opravdu přibrat, jen se se bála, že přiberu moc a neodkáži přibrat „tak akorát“.

Cestou domů jsem váhala v obchodě asi půl hodiny, než jsem vzala z regálu balení mandlí. Hmm. Doma jsem si snědla svoje kuřecí na vodě s rýží. Další půl hodinu jsem seděla nad otevřeným balíčkem mandlí. Tak jo, snědla jsem jednu. Zvláštní. Nakonec jsem jich snědla asi 8, cítila jsem se zvláštně, tak…. sytě. Za 2 hodiny, jsem si uvědomila, že nemám hlad a nemusela jsem si chystat tvaroh, abych zabila hlad. Něco na těch tucích bude. (kdo by řekl že teď dokáži sníst velké balení na posezení? )

Zjistila jsem, že bez tuků to opravdu nejde. Když jsem jedla maximálně nízkotučně, akorát jsem více a více hubla, protože při mém obrovském výdeji a navíc touze přibrat, jsem nemohla jíst jen bílkoviny (maso, tvaroh, šunka) a sacharidy (rýže, vločky, celozrnné pečivo), se jídlo tak nevstřebá, neuloží, nemluvě o vstřebání vitamínů a všech potřebných látek potřebným pro fungování těla. Prostě to tím tělem dříve jen bezvýznamně prolítávalo a nic z toho. Takže po několika měsících snahy o nabírání, kdy jsem vlastně ještě více zhubla, jsem tohle konečně pochopila.

Také jsem časem zjistila, že jsem ještě více hubla, protože se mi začal zrychlovat metabolismus, díky tomu, že jsem z hladovění přešla na pravidelné a velké porce, tělo se muselo přizpůsobovat a zvyšoval se tak bazální metabolismus. A tím i chuť a hald. A vlastně to trvalo několik měsíců, než jsem začala nabírat, protože pro tělo je to neskutečný šok, trvá to dlouho než se ustálí a váha jde nahoru. Pro mě to byly nejhorší měsíce, plné jídla, snahy, pochybností, zoufalství to vzdát. Ale když se do toho opřete, výsledky se dostaví. Né hned, ale opravdu dostaví. Tohle ještě opakuji.

Nejde to hned, tělu to trvá dlouho, než se z tak velkého a dlouhého kalorického deficitu dostane, postupně se to ale ustálí a váha půjde pomalu nahoru. Takže hlavně nepřestávejte a vytrvávejte.

#anorexie #fitness #skinny #blazenvhlave #jidlo #brisaky #hlad

Začala jsem zařazovat tuky pravidelně, takže můj jídelníček začal zahrnovat i potraviny jako – vepřová panenka, kuřecí maso na olivovém oleji, mandle, kešu, celá vajíčka, celozrnný chléb, rýže, vločky, protein, šunka, avokádo, ovoce, zelenina, tvaroh, Cottage. Dokonce i občas ta lžička arašídového nebo mandlového másla. Z obavy z jedné lžičky jsem to dotáhla na ládování se po kilech Štěstí mi přálo, po měsíci jsem u doktorky vážila 44 kg, všichni ze mě měli radost. A já vlastně také. Byla jsem větší, silnější, usměvavější, silnější. Připadala jsem si jako největší hrdinka, když jsem si udělala maso na oleji, snědla oříšky, dala si plátek sýra, vždycky jsem se tím musela pochlubit: Mami koukej, mám tam plátek sýra! Hele hele, jím mandle. (Člověk by ani neřekl, že teď sním 3 skleničky oříškových másel během týdně, a to se hodně držím, aby jich nebylo více). Never say never

Začínala jsem zjišťovat, že jídlo umí být i kámoš, ale byl to kámoš, kterého jsem si hlídala a ze všech stran kontrolovala. Připadala jsem si často hrozně plná, občas mi chyběl pocit hladu a toho „hubnutí“, ale na to jsem musela zapomenout. V té době začínala na Instagramu taková ta éra namakaných holek, už nebylo tolik trendy být vyhublá, ale mít vyrýsované hubené břicho, svaly, líbilo se mi to, tak jsem si za tím také šla.

V době mých fitness začátků se se mnou začal bavit jeden kluk, znám ho už od základky, to jsem se nemuseli, byl to pro mě o rok mladší puberťák. Ale na gymplu jsme se spolu začali bavit (díky té mé první krátkodobé lásce, jak jsem psala v prvním článku, ten mě ale díky bohu začal nesnášet, a osud mi přál to, že si udělal něco s nohou, a já se tak mohla začít bavit s tím jeho kámošem, měla jsem ho jen pro sebe a mohla ho opravdu poznat – jmenuje se Dominik a letos spolu budeme 4 roky. Nevím proč, vypadala jsem hrozně, ale líbila jsem se mu. Říká mi, že věděl, že mě z tohodle dostane. Zastával se mě, když mě ostatní ponižovali, poslouchal mě, rád se mnou trávil čas. Jelikož jsem si psala deník, tak vím, že 14.3.se mnou jel do konce do posilovny, protože na rande bych neměla čas. Bavili se spolu o přestávkách, chodili ven, trávili jarní večery, podívali si, tedy spíše povídala, ze 30% o tom, jak bych nikdy nemohla mít vztah (teď bych si nedovedla představit život bez Domči), že to je stupidní, že na to nemám čas, že to nechápu a z dalších 70% o tom, jak jsem si totálně zničila nohy, jak nemůžu zvednou ruce, jak jsem se zničila v posilovně! Stále nějak si nemohla připustit a poddat se tomu, že bych mohla mít někoho ráda, nebo někdo rád mě, ale postupem času, kdy jsme se vídali častěji, svěřovali si více věcí, se začínalo něco dít. 3. dubna mám napsané – Domča se do mě zamiloval – že by první pusa? A pak už při každém setkání mám u jeho jména srdíčko. Poté jsem jela na týden s kamarádkou do Anglie, bylo to hrozně super a maximálně jsem si to užila, až na to jídlo, kdy jsem se šíleně omezovala, jedla svoje suchary se šunkou,…


Cvičila jsem dle plánu, vlastně už dle svého, začínala žít fitness život, zjišťovala jsem, že to co sním, jde opravdu do svalů, protože jsem pomalu, přirozeně, zdravě a hezky nabírala. Vše začalo být sluníčkové. V té době už jsem začínala vypadat opravdu dobře, dost se mi zvětšil zadeček, nohy, ruce, celkově jsem byla byla jsem stálě hubeňoučká, ale zdravěji a vysportovaně. Do svých tréninků jsem přidávala HIIT (intervalový trénink), cvičení na stepperu, běh, kolo, plavání. 5x týdně jsem měla 2h trénink, protože jsem neustále měla tu tendenci jídlo kompenzovat, ale zároveň jsem věděla, že díky tomu jídlu vypadám lépe a rostou ty svaly. Jenže, 26.5. mám doslova napsané – zase blbnu. Začala jsem méně jíst, měla zase výčitky, jednou jste dole jednou nahoře. Začal červenec, léto jsem si kupodivu užila – různé akce, rande, zábavy, koupaliště, procházky, výlety, Praha a naštěstí jsem se zase vídala s Domčou. Myslím, že jsem si s ním dala i zmrzlinu. Připadala jsem si hrozně divně, ale zároveň jako královna. Ale stále jsem cvičila v posilovně i doma, běhala, jezdila na kole, plavala. Nejvyšší váhu jsem měla tenkrát v květnu, cca 48 kg, nějak jsem se zase ztratila, zalekla se, méně jedla a váha zase šla dolů.

Naštěstí jsem měla pár známých, kteří se v oboru fitness a stravě pohybovali, rozuměli všemu, zasvětili mě a seznámili s IIFYM (If it fit your macros) – doslova, jezte cokoliv, pokud se vám to vejde do denního příjmu. Samozřejmě, jíst úplně cokoliv pro mě bylo nereálně, a tak to je i doteď, né pro to, že bych měla z jídla strach, ale teď už vím jak se stravovat zdravě, dostatečně a intuitivně! Počítala jsem si jídlo jen pár měsíců, ale díky tomu všemu jsem zjistila, že když přes den spálím více než 1000 kcal, nemohu přijímat jen 1500 kcal. Takže jsem poznala, že existuje něco jako bazální metabolismus, že mám své TDEE (energie spálená během celého dne), jak fungují kalorie, příjem, výdej, složky potravin. Vlastně to, co by měli vědět všichni. Také jsem poznala IF (intermittent fasting – přerušovaný půst – o kterém jsem se zmiňovala už několikrát a vlastně na něm funguji do teď – to že 16h nejím a 8 jím, např.).

Přidávala jsem postupně jídlo kousek po kousku, zvyšovala porci po porci, přidávala potraviny, zvyšovala seznam toho co můžu, šlo to pomaličku, hlavně ale že to šlo.

Bylo to pro mě ze začátku kompilované, moc informací, čísel, ale díkybohu jsem pochopila, že jíst prostě musím. A mnohem více! Pár týdnů jsem si počítala kalorie, navyšoval se počet potravin, které jsem jedla, bylo to trochu volnější. Byla jsem tím ale posedlá, vážila vše na gram, zapisovala vše na kalorie. Chtěla být přesvědčená, že nejím ani moc, ani málo. Jenže hrozně mě to omezovalo, to je důvod, proč to teď nedoporučuji a nepraktikuji, ale abych řekla pravdu, jako cesta ven z hladovění a strachu z jídla je to ideální. Časem zjistíte jak na to a pochopíte tu intuitivnost, poslouchat své tělo.

Bylo to stále nahoru a dolů, to je přirozené, důležité je jít cestou, která vede vzhůru.

Abych řekla pravdu, můj poslední zlom začal koncem léta. Víte, jak jsem v minulém článku psala o tom výletě na kole s tátou, tak tenhle bych ještě horší. Vážila jsem zase 44 kg. Ze dne na den jsem zapomněla na všechnu tu dřinu, která mě to vše stála. Měla jsem už opravdu hezky vypracované nohy, zadek a ráda, ale všechno to šlo pryč. Tentokrát maminka byla nešťastná ještě víc. Ale tentokrát i já. Mrzelo mě to. Stovky hodin v posilově, masivní porce jídla, překonávání se, najednou to prostě bylo pryč. Ale už se mi to nelíbilo, sice jsem ke kostnatému tělu spadla sama, ale už jsem to nechtěla. Věděla jsem, že jsem mnohem hezčí, když vážím více. Cítím i vypadám tak lépe. Byl to můj poslední anorektický zlom. A já zase zatla zuby. Tentokrát už natrvalo.

#instagram #motivace #hledanizlatestrednicesty #zacarovanykruh

Začátkem 3. ročníku jsem začínala s novým štítem, z 16. na 17. října začala oficiálně vztah s Dominikem, počítala jsem si ještě chvilku kalorie, abych měla jistotu, že jím dostatečně, cvičila jsem, jedla, postupně nabírala. Bylo to super, dokáži říct, že anorexii téměř pomalu, měla za sebou, nabrala jsem, ale úplný strach z jídla nezmizel – musely to být jen moje zdravé, poctivě nachystané potraviny, do ničeho jiného bych nekousla, cizích jídel jsme se bála. Hladovějící tendence se ke mně naštěstí nevracely, měla jsem přítele, kterému jsem se chtěla líbit, chtěla jsem se líbit sama sobě.

Cvičení, jídlo a láska dělá s člověkem divy. Jak fyzicky, tak psychicky.

Jedla jsem už téměř intuitivně, dostatečně, udržovala jsem se hubeňoučká a gram po gramu jsem s největší opatrností nabírala svaly. Byla tu neustálá potřeba jídlo neustále kompenzovat cvičením a nedopustit, abych nabrala jediný gram tuku. Teď vím moc dobře, že kdybych jedla více, měla bych mnohem lepší výsledky, ale chybami se člověk učí. A poté začínal zase jiný extrém – o tom je ale rok 2015. Když jsem překročila hranici 50 kg, bylo to pro mě psychicky dost náročné, připadla jsem si hrozně velká, tlustá (Anetko, nabrala jsi svaly vole!). Holka s tímhle problémem asi ví, jak je hranice 50 kg kritická (také jsem na ni hrozně dlouho stála). Ale dokázala jsem zatnout zuby a pokračovat. Bylo proč! Takže jsem hodně jedla a ještě mnohem více cvičila, a když jsem měla čas (tenkrát jsem byla tak sobecká, ale zároveň už šíleně zamilovaná), trávila volné chvíle a večery s Domčou.

Naučila jsem se najíst, když mám hlad, né jej překonat a radovat se z toho, že hladovím a „hubnu“. Radovala jsem se z toho, že mi rostou svaly, že si budu nohy, ruce, zadek (z toho se raduji doteď).

Takže co mě vlastně dostalo z anorexie? – Určitě to nebylo zajištěno tím, že jsem nabrala, ta největší změna musí nastat v hlavě. Upřímnost sama k sobě, záměrně se nešidit a dělat to vše pro sebe.

Zjistila jsem, že můžu nabrat, bez toho, aniž by to byl jen tuk a navíc si můžu vypracovat postavu, vypadat tak dobře (ano, zase ten zadek), zjistila jak na to a tou cestou se vydala. Pochopila jsem, že bez jídla mé tělo, orgány, hormony, vlastně nic nemůže fungovat. Chci vypadat hezky, zdravě, přitažlivě, energeticky, být plná chutě života, elánu, a hlavně zdravá zdravá. Ruku na srdce, to riziko, že bych nemohla mít děti, je na tom to nejhorší. A s tím je spojená ta láska. Od srdíčka dokáži říct, že bych se bez Dominika z toho tak lehce a rychle nedostala. Všechno jídlo, které jsem začala jíst bylo s ním. Doteď je to má motivace, podpora, můj důvod.

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Objednávky mých služeb a jakékoliv dotazy směřujte prosím

do kontaktního formuláře. Pokud si nevíte rady s výběrem služby, moc ráda vám poradím.

Co nejdříve vás poté budu kontaktovat.

Česko, Beroun, Letovice, Blansko, Praha

Ztráta menstruace, amenorrhea, dámské problémy

© 2021 by Aneta Synková. Proudly created with IT support - Krayzlová