• Aneta Synková

2015 - VĚZENÍ MEZI JÍDLEM A POSILOVNOU

Rok 2015 navazoval plynule na předchozí rok. Jen se to všechno více a více stupňovalo. Byl to život posedlý jídlem, posilováním 6x týdně, kardiem, vstáváním o víkendech v 5 ráno kvůli cvičení, tvarohem před spaním, dokonalým tělem, nabíráním svalů. Kdo mě sleduje déle si myslím tohle období pamatuje velmi dobře. Šílela jsem, když jsem měla hlad, nemohla jsem se najíst o minutu dříve ani později, do školy bych neodešla bez tašek plných jídla, o přestávkách bych se neobešla bez jídla, vlastně byla to v té době priorita mého života. Byl to totálně začarovaný kruh mezi jídla s cvičením, všechno bylo na sobě 100% závislé a výsledkem měly být jedině svaly bez jediného tuku. Byla to smrtelná touha dokonalého těla, nabírat svaly, a tím jsem si šla zuby nehty.


Díky bohu, že tu se mnou byl přítel, se kterým jsem trávila to minimum volného času a večery, tedy když jsem nemusela druhý den ráno cvičit, což bylo málokdy, a měla jsem tak možnost pár hodin žít opravdovým životem a dělat tak něco jiného než cvičení. I když jsem více času trávila cvičením než s ním, byla jsem opravdu zamilovaná. Nikoho jiného jsem neměla, byl to únik z kolotočového svalového světa. Nikoho jiného jsem neměla. Cestovala jsem mezi gymplem, posilovnou a pak zase zpět domů. A to zabralo to moře času. Nezapomenu na ty hodinové cesty autobusem, kdy jsem si šíleně přála být s Dominikem, jít ven, na rande, ale já musela jet cvičit. Prostě jsem musela. Naštěstí jsem si brzy zajistila členství ve sportovní hale u nás v městečku, takže jsem to střídala, pak jezdila už jen do posilovny, která je kilometr od baráku. Sice malá posilovna, ale zacvičila jsem, svých 6 tréninků týdně, sedřela se vždy z kůže a já tak získala čas, které mi bralo dojíždění. Ale k čemu vlastně?

Nezapomenu na to, jak jsem jela s Dominikem autobusem ze školy, na sobě už outfit na cvičení, do pusy jsem si nasypala nakopávač, spalovač, kreatin, dala rychlou pusu a sprintovala do posilovny.

Začátkem roku jsem začala s autoškolou, a mohla poté konečně dojíždět k Dominikovi a trávit společné večery i přes týden (popravdě, bylo to na tom mém omezujícím a naplánovaném dni to nejlepší, ale samozřejmě až po tom, co jsem měla odcvičeno a najezeno, jak ubohé). Říkal mi Skynet, teď se tomu směju, ale měl vlastně pravdu, můj přesně na minuty naplánovaný režim, přes který nejel vlak – jídlo, jídlo, cvičení, jídlo, cvičení, tvaroh na dobrou noc, 7 jídel denně, závislost bílkovinách, dokonce i vynechání odpoledních hodin ve škole, abych jela cvičit. 24h potřeba jíst, cvičit a nabírat svaly. A moje postava tomu začínala dost odpovídat. A to nemluvě o hormonech, kdy ze mě vyprchal snad všechen estrogen a progesteron, a zbyl ve mně snad jen testosteron. A to jak psychicky, fyzicky, tak i zdravotně. Hlavně zdravotně, vlastně jsem v tu chvíli byla šťastná, že nemám menstruaci, bylo mi to fuk. Žila jsem pro svaly. Svaly, svaly, svaly, svaly, svaly, a hlavně nulový % tuku, žejo. Bylo mi jedno, že vypadám jak něco mezi neženskou slečnou a hubeným klukem. A to nemluvě o suplementech, které jsem do sebe doslova „sypala“. Kreatin, arginin, taurin, gainer, beta-alanin, citrulin, anabolika, testosteron, NO, spalovače, BCAA, snad všechno co existovalo. Na druhou stranu jsem více a více jsem Instagramovala, začínala jezdit do Prahy, domlouvat první spolupráce, byla i více zamilovaná, ale hlavně svalnatá… Tenkrát jsem byla se svou postavou neskutečně spokojená, teď se mi to hnusí a jsem šťastná za tuk, která mým na těle. Moje SKYNET forma. Léto 2015.


#fitness #anorexie #zacarovanykruh #sebelaska #zavislost #telo #svaly

Když projíždím deník (viz úplně dole), psala jsem vše opravdu od srdíčka, jak jsem šťastná, zamilovaná, jak jsem si zacvičila, nohy, ruce, prsa, sprinty, bazén, nohy, ruce, zažila opravdu krásné chvíle, zážitky, nečekané akce, i nějaká ta párty, jen jsem byla furt omezená a závislá na tom jídle a posilování, byla ve mně ta tendence neustálého nabírání svalů, žádný balance, prostě jen nadiktovaná striktní cesta. V tu chvíli jsem to vnímala prostě jinak, byla jsem přesvědčená, že tohle je ta správná konečná cesta. Díky bohu že nebyla. Měla jsem dost omezený život, svoji hlavu, kvůli které jsem o hodně zážitků, akcí, vzpomínek (a jídel) přišla. Nebyla jsem schopná s klidným srdcem jíst něco, co bylo mimo můj čas jídlo, to co jsem si nepřipravila sama, to, kde nebyly bílkoviny. Více a více jsem se distancovala, nikam nechodila, protože bych se nestihla najíst, chtěla jsem být vyspaná na vstávání v 5 ráno a posilování, aby mi vycházel čas oběda(který jsem musela skloubit s rodinným….). Také jsem zkoušela všechny možné diety, způsoby stravování, např. paleo, kdy jsem večer totálně hladová snědla kilo arašídového másla, další ven měla výčitky, tak jsem to jela nalačno 3h tréninkem vycvičit, pak jsem si zase nedala sacharidy, následovalo máslo, a jednu dobu to bylo stále dokola. jednu dobu další začarovaný kruh. Bylo to chvilkové záchvatové přejídání zdravým jídlem, stávalo se mi to ve více případech. Teď jsem mnohem šťastnější. Asi tak milionkrát. Nekonečnokrát.


Léto bylo docela kouzelné. Chodili jsme na koupaliště, přehradu, ale zase tomu předcházelo vstávání v 5 ráno aby mě to všechno časově zapadalo a já vše stíhala. Také jsem byla s přítelem skoro měsíc brigádě, kdy jsme opravdu museli vstávat v 5 ráno. Ale stejně jsem po práci v rozpařeném letním odpoledni nasedla na kolo, když všichni jeli na koupaliště, já jela ještě do rozpařenější posilovny. Kde nekecám, bylo 50°C. Přísahám, že jsem se nesnášela, nechápala, proč tu jsem, když můžu jít raději na koupaliště. Chtělo by se mi brečet, ale ten pocit, že jsem si odcvičila, touha po dokonalém těle, bylo to silnější. Nebo ne? Proč jsem večer volala Domčovi, jak mě to mrzí a nesnáším se za to všechno? Také nezapomenu na dovolenou v Itálii s rodinou, kde jsem si svůj trénink také nemohla odpustit, ráno jsem běhala 8 km, ale to bylo opravdu užasné – Toskánsko je neskutečně nádherné, stejně jako celá Itálie. Zde mi také začínaly !růst ploutve!, protože jsem dopoledne uplavala 70 bazénů, i celé odpoledne plavala v moři a navečer zase v bazénů. Pokud jsem ráno neběhala, tak jsem sprintovala, dělala workouty, plavala, ničila se. Jelikož jsem měla stále svůj „Skynet mozek“, za celý týden jsem si dala 2 pizzy, asi 10000 fíků a zbytek jen mé fitness, svalové, nabírací jídlo. A to je to, co mě mrzí na celém roku, jak jsem se šíleně omezovala, měla jsem svoji hlavu. Ničeho se nemá litovat, ale takové chvíle mě zpětně mrzí. Byla jsem doslova vygumovaná posedlostí po svalech. A bylo mi úplně jedno, už už se skoro nepodobám ženskému pohlaví. To že jsem vypadala v pořádku neznamenalo, že jsem to měla v pořádku i v hlavě.


Deníček – 6.9. – zlomené srdce. Uvědomuji si, že jsem nebyla ideální přítelkyně, na prvním místě bylo jídlo, cvičení, své tělo, sebe i přes to, jak jsem Domču milovala, tak pořád před ním to vše bylo, do toho jsem už skoro nevypadala jako holka, samý sval, samé já, já, já, neměla jsem dokonce čas na rodinu, svého pejska, vše bylo podle mě, jak se to hodí mě. Byla jsem na odstřel, musela se mnou být nuda, neuměla jsem se bavit, v hlavě měla jen své svaly, nic jiného jsem neřešila, na nic jiného jsem ani nechtěla myslet. V žádném případě jsem si nedala skleničku vína, žádné jídlo, protože jsem už měla své snězené a jiné nepřipadá v úvahu, nikam jsem nechtěla chodit, uzavřela jsem se, neměla jsem na nic čas. Udělala jsem si svoji vlastní vojnu. Žila jen svým omezeným životem, takže jsem v reálném životě jsem nežila.

Nic tak strašného by to pro někoho jiného asi nebylo, v dnešním světě to snad je normální, ale stalo se něco, co mi srdíčko zlomilo. Na jednu stranu to chápu, byli jsme ještě oba mladí, hledali se, nevěděli, zjišťovali, a já v tu dobu nebyla opravdu ta správná holka. Tohle období odpouštění, nejistoty, nedůvěry, strachu, náprav, zklamání trvalo pár měsíců. Zlepšovalo se to ruku v ruce tím, jak jsem pomaličku přestávala být závislá a posedlá dokonalým, přesným, jen mnou připraveným jídlem, lehce jsem omezila posilovnu (cvičila už jen 4x týdně) a stávala se „normálnější a žijící“. Musí chtít oba a my na štěstí chtěli. Protože, ruku na srdce, já si začínala uvědomovat, že tohle nejsem já, že takhle to celý život nechci.

Zlomový byl náš výlet k jezeru Konigssee, Měsíčnímu jezeru, do solných dolů, na Orlí hnízdo – dokonalý, romantický, vášnivý, výlet (deníček – snad nová naděje?). Nebyla. Nastalo něco dalšího, zničujícího, totálně vypnutí citů, už jsem chtěla tohle vše zahodit, uzavřít se jen do sebe, jen cvičit, cvičit, cvičit, protože to takhle bude asi nejlepší. Bolelo to. Cesta ven z toho všeho bylo právě cvičení a cvičení, ale už mi to pomalu nic nepřinášelo a nikam neposouvalo. Možná jen mé ego při focení mého dokonalého tělo a chvilkový pocit odreagování. Ale to mě nenaplňovalo, bylo to z šíleného vnitřního donucení. Nezapomenu na stužkovací večírek, po kterém jsem zašla do nočního klubu, myslím že tam tenkrát vystupovala Šarlota, zažila jsem po dlouhé době, pro mě dost neobvyklý večer, bavila se se známýma, byla ve společnosti. Byla to zábava, možná z trucu, asi ve 4 ráno jsem šla domů. Druhý den jsem si šla zasprintovat, sedřela se z kůže, bylo to divné, prázdné. Celé to bylo zvláštní. Něco mi šíleně chybělo. Nechtěla jsem si připustit, že i přes to vše mi chybí.

Nechci se do detailů o tomhle období rozepisovat, jen to nemohu ve svém příběhu vynechat. Období posedlosti po dokonalém těle, nabírání svalů, nutnost permanentního cvičení na které navazovaly striktní pravidelná jídla (věřte tomu, byla to závislost, brečela jsem, když jsem nemohla jíst, protože jsem viděla v hlavě jak se mi rozpadají svaly) a to vše mi ničilo můj vlastní osobní život, vztah, období zlomů, hledání. Hrozně mě to ovlivnilo, začínala jsem si uvědomovat plno věcí. Na začátku roku jsem ještě neuměla žít. Nevěděla jsem jak na to. Bylo to furt špatně, stále extrém. Teď už vím, že vztah, vlastně i celý život je o kompromisech, balanci, zlaté střední cestě.


Odjakživa jsem člověk, co odpouští a dává naděje, jak ostatním, tak i sama sobě, věřila jsem, cítila tu šanci, věděla jsem to, i když proti nám byl snad celý svět. Doslova. Když totiž miluji, není to jen tak, není to na chvíli, myslím to vážně, a vím, že Dominik taky. Museli jsme se oba spálit a ponaučit. Trvalo to, než jsem začala důvěřovat, dala tu šanci a my oslavili naše první výročí. Letos to bude čtvrté. A nelituji (no samozřejmě, každý ve vztahu mi potvrdí, že někdy by svého protějška nejraději zabil :-D), ale rozhodla jsem správně. Opravdu. Však vy mě a mé pocity znáte.

Život mě několikrát skopl až dolů, ale to proto, abych vstala a vyšplhala ještě výš. Ať už to byla anorexie, vztahy, má omezenost a závislost dokonalého těla, ale to jsem neměla ani páru, jakých pádů se ještě dočkám.

Listopad, prosinec byly nejkrásnější měsíce toho roku. Už jsem to začínala být více já, vlastně i více my. Sice měla své pravidelné tréninky a jídla, ale něco už bylo jinak. V hlavě to bylo jinak. A to je to nejdůležitější. Bylo to mnohem více vášně, chtíče žít opravdovější život, touhy, upřímných úsměvů, zážitků, spokojenosti. ubývalo testosteronu a přibývalo o to více ženských hormonů. Jak na těle, tak i v hlavě. Začínala tam být ta opravdová balance. Jedla jsem více normálních i neplánovaných jídel, a to i v restauracích, dopřála si občas víno, trénovali jsme na maturiťák, více jsem zapadala a chtěla být ve společnosti (mezi kamarádkami, které mě měly ráda a já je, přece jen, vždycky tu byly a budou závistivé a nepřející ehm..). Zajeli jsme si do Primarku, Schloss Hofu, několikrát do Prahy, 27.11. jsem prožila dokonalý maturitní ples, asi po 1000 letech jsem se opila, oslavila 19. let, podávala přihlášky na maturitu, těšila jsem se na vše. Nabíralo to správný směr.

Je to jak anorexie, vyléčený člověk se nepozná podle toho jestli nabral, ale to co se děje uvnitř. Pokud ví, že už to je v pořádku, že to tak opravdu chce, jde si za tím a bojuje.

Líbilo se mi to. Začínala jsem chápat, že můžu žít i bez svých krabiček každé 2,5 hodiny, dokonale zdravého 100% fitness jídla, několikahodinového ničení v posilovně. A že ten tuk na těle, je vlastně také potřeba. A ono to tělo vlastně ani špatně nevypadá, vlastně se i Dominikovi více líbím. Pochopila jsem, že ta balance mezi jídlem a pohybem jde i jinou cestou, mnohem příjemnější, můžu mnohem více žit a milovat. Tak jak jsem se probouzela z anorexie, tak jsem se začala probouzet i ze Skynetu.

Většina lidí je šťastná tak, jak šťastná se rozhodla být.

Myslela jsem, jak budu psát o tom, jak 2015 byl nejhorší rok v mém životě, ano byly tam těžké chvíle, ale vím, že mě (i nás) to posunulo dále, já jsem si uvědomila plno věcí, všichni chybují. Životem snad ani nejde projít, bez ponaučení ze svých chyb, nebo ne? Jak jsem psala, muselo se klesnout na dno, aby se vzlétnout mnohem, mnohem výše. Každý se v životě spálí, něco ztratí, ale důležité je se z toho ponaučit a jít dál. Berte to i třeba takové ponaučení sami pro sebe, uvědomit si své priority dříve, než bude pozdě. Tohle by mi za to určitě nestálo. Byl to vlastně super rok, kdyby nebylo toho co se tenkrát stalo, zlomilo, uvědomilo a napravilo, bůhví, by to bylo všechno dneska. Takže už třetím rokem jsem zjistila, že všechno zlé, je pro něco dobré. Stejně, jako to zjistím i v tom dalším. Rok končil dokonalým Silvestrem, ale to jsem absolutně netušila, jak se mi za 28 dní totálně změní celý život, a to tak, že následky mám doteď.

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Objednávky mých služeb a jakékoliv dotazy směřujte prosím

do kontaktního formuláře. Pokud si nevíte rady s výběrem služby, moc ráda vám poradím.

Co nejdříve vás poté budu kontaktovat.

Česko, Beroun, Letovice, Blansko, Praha

Ztráta menstruace, amenorrhea, dámské problémy

© 2021 by Aneta Synková. Proudly created with IT support - Krayzlová