• Aneta Synková

MÁ ŠÍLENÁ CESTA Z HLADOVĚNÍ

K tomuto článku jsem se dlouho odhodlávala, několikrát jsem ho napsala, pak zase smazala, hrozně moc vám chci to všechno sdělit, ale zároveň je to pro mě těžké to psát. Říkala jsem si, zda se o tom ještě vůbec zmiňovat, ale přece jen to byl kus mého život a tenhle typ článku by zde neměl chybět. A hlavně největší část z vás se mě ptá, jak jsem zdravě přibrala, nabrala svaly a dostala se tak ze své pod váhy, přestala se bát jídla, naučila se jíst a vlastně jak jsem se celkově dostala z anorexie. Prvně je hlavně důležité si uvědomit a dát si za pravdu, že opravdu chcete nabrat, chcete se zlepšit, říct to opravdu sami sobě, ne to jen nalhávat sobě a svému okolí. Nechci nikoho podceňovat, ale mě to trvalo asi rok se k tomu odhodlat. Ano, narážím na strach z jídla. Teď se mi to zdá už jako něco nereálného, ale jelikož jsem si tím také prošla, tak vás úplně chápu, já sama v tomhle hrozně dlouho tápala.


Je to jedna z nejméně příjemných událostí, která mě kdy potkala a cesta z toho trvala neskutečně dlouho, stejně jako její následky. Myslím, že osobní zkušenost je podle nejdůvěryhodnější a nejpravdivější. A ještě přikládám tenhle článek, co jsem po porážce anorexie získala. Tak tedy píši. Vlastně jsem nonstop vnitřně brečela a často i na venek. Nechci to rozebírat úplně do detailů, protože to jsou tak šíleně složité a náročné psychické pocity, stavy, úzkosti, které dokáže pochopit jen ten, ten kdo si tím prošel. Ani si to moc nepamatuji, bylo mi čerstvých 16, ale jak to vzniklo? Snad nedocenění? potřeba si něco dokázat? truc?, přestala jsem ze dne na den jíst, užívala si hladovění, to že nejím vlastně skoro nic, usínala jsem hladová, …celé to bylo šílené, ale bylo to tak. je to všechno v hlavě. Částečně jsem chtěla jíst jako ostatní a být na zdravé váze, ale na druhou jsem to absolutně nechtěla a chtěla jsem hladovět a být ještě vyhublejší. Když už jsem jedla (většinou nuceně s rodinou), vnitřně jsem hrozně překonávala, jedla a zároveň trpěla. Byl to šílený vnitřní rozpor. Hrozně dlouho jsem s tímhle bojovala a bylo to cesta typu nahoru, dolů, dolů, nahoru, dolů, dolů. (Ale stejně obrovský respekt a díky rodině a příteli, že to se mnou přežili a měli starost, ale i pochopení).


A celou dobu vám jede v hlavě: Jak se tohle všechno stalo? Vždyť jsem ještě před pár měsíci byla s kamarádkou na pizze nebo jedla čokoládu. Je vám to hrozně líto, nechcete to tak, ale zároveň to nechcete jinak. Za každé snězené sousto jsem se nesnášela a měla jsem jenom vidinu, jak to půjdu vyběhat či vycvičit vyběhat. Vím jak to pro moji rodinu bylo úžasný, když jsem si dala s v restauraci plátek masa se sýrem (já z toho měla samozřejmě celý den výčitky). Když jsem pomaličku začínala jíst, tak jsem se chlubila: Hele mami, mám plátek šunky, hele mami, mám 4 oříšky. Takhle to šlo nějaký ty měsíce, snad rok, nekonečného plácání a vnitřního rozporu, kdy jsem zjistila, že existuje fitness. Vlastně o tomhle téhle cestě psala v tomhle článku a tomhle, ale já jsem potřebovala navázat, abych mohla napsat, jak jsem se z toho koloběhu dostala ven.

#anorexie #hladoveni #ppp #cestazkruhu #zacarovanykruh #priority

Od jednoho známého, který se věnuje výživě a fitness, jsem zjistila, že existuje bazální metabolismus (energie, kterou potřebuje mozek, srdce, svaly, všechny orgány a části těla z ní čerpají sílu), vypočítala 1300 kcal, při 40 kg (zjistila jsem, že do té doby jsem jedla ještě méně než polovinu). Vypočítala jsem si svůj „nabírací“ (bulking) příjem (pomocí IIFYM kalkulačky), a ten byl cca 2200 kcal. Nemyslete si, nebylo to ze dne na den, kdy jsem začala takhle více jíst. Šlo to hrooooozně pomaličku, postupně jsem přidávala více druhů jídel, přidávala na porcích, nalézala různé variace jídel, v hlavě už pomalu byla vidina toho, že to zvládnu, vím totiž kolik můžu sníst, aniž bych extrémně přibrala, v hlavě se mi to pomalu dávalo do pořádku. Tak jsem ten počet kalorií dodržovala, zapisovala do kalorických tabulek, ze začátku to byla fakt síla překousnout to, že musíte sníst také množství jídla (ale vy se přece chcete dostat na zdravou váhu, nebo snad furt ne?).


Jasně že jsem několikrát selhala a výčitkově hladověla. Ale i při tom vysokém příjmu stále nic nic nic, nepřibrala jsem ani gram a byla jsem z toho fakt zoufalá, ztrácela motivaci, říkala si že radši budu vyhublá… Jenže přes to všechno, hlavně díky mé vytrvalosti a vůli jsem se dostala postupně na příjem 3500 kcal, což bylo opravdu hodně, ale mé tělo bylo opravdu dlouhou dobu vyhladovělé, podvýživené, metabolismus jel šíleně, byl vlastně celý úplně pomatený. Mé tělo potřebovalo ze začátku opravdu hooodně příjmu, aby se to vše dalo do pořádku a ustálilo se. Jen pro okolí to bylo trochu nereálné, já byla stále vyhublá ale jedla jsem za 10 chlapů, tak kolem mě začali kolovat mýty, že jsem bulimička… a já v sobě měla na jednu stranu neskutečnou vůli bojovat, ale furt tam byly i ty výčitky. Ale i při tom obrovském příjmu jsem začala přibírat až za několik měsíců! V té době už jsem měla opravdu hlad, vyhledávala jídlo, těšila se na něj, někdy se pomalu rozbrečela když jsem se nemohla najíst, věděla jsem, že jsem na správné cestě, ale furt to ono nebylo. Trvalo to nějakou dobu, než se to ustálilo (tělo fakt mělo šílený hlad, tak jsem začala jíst fakt brutálně) a poté se pomalu dostávala (už bez počítání) na tu svoji cestu.

Ze začátku jsem si příjem počítala, asi půl roku, ale pak jsem zjistila, že vlastně počítám furt to stejný a mám to v oku, a už mě to totálně přestalo bavit a připadala jsem si občas až podivně, že to tak moc řeším. Tak jsem s tím přestala. Kalorie jsem přestala ze dne na den absolutně řešit. A momentálně, né že bych byla úplně proti počítání kalorií, ale jsem zastánce selského rozumu a rozumného přirozeného stravování. Já jsem názoru, že zapisování kalorií a vážení jídel, je vhodné pokud se toho jídla opravdu bojíte a takhle máte jistotu, že jíte akorát ale zároveň máte ten klid v duši, že to není až moc, ale je to dostatečně (viz můj případ). Jinak co se počítání příjmu, vážení jídel dodržování kalorií týče, pro mě to prostě není, bylo by to pro mě moc omezené a vázané na tabulky. Ale chápu každý má svoji cestu a způsob, každému vyhovuje něco jiného, je to jen můj názor.


Začala jsem jíst dostatečně, přestala jsem se bát jídla, protože jsem poznala a zjistila, jak to všechno funguje. Chodila jsem do posilovny, zprvu několikrát týdně (5.,6.), protože jsem přece jen měla furt strach z jídla a do toho přidávala i kardio. Ale když jsem po půl roce zjistila, že nemám absolutně žádné výsledky, začala jsem posilovat max 4. týdně (měla jsem tréninky rozdělený na jednotlivé partie těla) a omezila kardio (maximálně na 10 min kvůli kondici). A samozřejmě stále jsem dodržovala dostatečný a plnohodnotný jídelníček. A také jsem na sobě KONEČNĚ viděla výsledky!


HLAVOU MI ROTOVALY VĚTY, ŽE SI BUDUJI SVOJI SVALOVOU HMOTU, A TA NENAROSTE ZE VZDUCHU A ŽE KDYŽ BUDU DŘEPOVAT JAK ŠÍLENÁ, TAK TEN ZADEK NAROSTE JENOM KDYŽ BUDU JÍST, A TO NÉ JEN PO TRÉNINKU ALE PRAVIDELNĚ, ŽE PŘI TRÉNINCÍCH SPÁLÍM HROZNĚ MOC KALORIÍ A TO MUSÍM VYBALANCOVAT JÍDLEM, ŽE SE MI ZRYCHLUJE A ROSTE BAZÁLNÍ METABOLISMUS, TĚLO POTŘEBUJE PŘÍJEM I KDYŽ MÁM DEN VOLNA, PROTOŽE SVALY ZROVNA „ROSTOU“ A REGENERUJÍ, MÁM VÍCE ENERGIE, ČLOVĚK JE KREATIVNĚJŠÍ, NAŠLA JSEM SI LÁSKU K JÍDLU, HNED BYLO VŠE VESELEJŠÍ, ŠŤASNĚJŠÍ…. APOD. TYHLE MYŠLENKY MĚ VLASTNĚ DOSTALY Z ANOREXIE A JÁ SI UVĚDOMILA, ŽE BEZ TOHO JÍDLA TO OPRAVDU NEJDE A ŽE TO S JÍDLEM JDE I TAK, ANIŽ BYCH PŘIBÍRALA TUKY (RUKU NA SRDCE, TO JE TEN NEJVĚTŠÍ STRACH).


Záleží to samozřejmě na hmotnosti, věku, váze, denním výdeji, ale přikládám můj nabírající jídelníček (z 40 kg), bylo toho možná trochu hodně, ale já jsem se do toho opravdu hodně opřela, strašila mě vidina jet na léčení do nemocni a začala jsem také hodně posilovat, takže výdej byl veliký a já chtěla ty výsledky! Jen se prosím tímhle prosím neřiďte, je to takový hrubý nástřel, jak to cca vypadalo.

  • Snídaně: ovesná kaše (100 g vloček), odměrka proteinu, 50 g oříšků, ovoce

  • Svačina: zdravá buchta na několik způsobů (vločky, protein, oříšky, ovoce,…) nebo 2 ks žitného pečiva, 50 g šunky, 50 g sýra + zelenina do krabičky: jogurt, vločky, oříšky, ovoce, chia,..

  • Pokud byl oběd až v pozdější hodinu, měla jsem menší 2.svačinu

  • Oběd: 100 g přílohy (rýže, kuskus,těstoviny), 150 g masa (dělaném na oleji), posypaný např. sýrem či oříšky + zelenina.

  • Poté jsem šla na trénink (cca 60 min), po tréninku jsem pila gainer (protože jsem opravdu nutně potřebovala nabrat), ale záleží na vás, vhodný je i protein s ovocem.

  • Večeře: 100 g přílohy, 150 g masa, zelenina, oříšky nebo 100 g pečiva + 3 vajíčka se šunkou a sýrem + zelenina

  • 2.večeře (před spaním): 250 g tvarohu, cca postupně to bylo až klidně i 500 g oříškového másla (lol, ty čuně, já to fakt začala brát asi moc vážně, ale to bylo hlavně po těžkých dřepech ( přijdu si hrozně blbě a vtipně))

Ale aby to byl ještě trochu složitější, tak tu mám další vybočení z cesty a menší vsuvku. Dostala jsem se sice z anorexie, ale přes to počítání, jídlo, cvičení, jídlo, cvičení, jsem došla rovnou do dalšího extrému, kterému říkal můj přítel „Skynet“. V té době jsem neznala nic jiného než jídlo a posilovnu, měla jsem všechno na minutu, nejel vlak přes to, že bych nešla cvičit a odsunula jsem absolutně všechno na druhou kolej. A to bylo sakra hodně špatné. Byla jsem závislá a omezená pouze na to makat v posilovně, následně jíst a budovat si svaly, a zase jíst a zase cvičit abych měla svaly. A kdybych náhodou o minutu vynechala svoje jídlo, nebo si zapomněla krabičku doma, tak asi spáchám sebevraždu, ale to bych zase nemohla jít cvičit (lol?). Nic jiného jsem v hlavě neměla. Sice jsem jedla (možná zase až moc, protože jsem dřela jako blázen), ale asi se mi málem musel rozpadnout celý můj společenský život, včetně vztahu (no to tohle byla ta největší záchrana, Domča ví <3) , abych si uvědomila, že tudy cesta nevede a že tohle ještě není ta zlatá střední cesta, kterou hledám. Byla jsem fakt magor. Trvalo mi opravdu hodně dlouho, než jsem si uvědomila, že to je chyba. Vlastně popravdě, mě z toho vysvobodilo až úplné klesnutí na dno. Pád na lyžích, následná operace, několik měsíců ležení, rehabilitace,..no a ten příběh všichni znáte asi 100x.


Zjistila jsem, že můžu žít i bez každodenního dření a trávení dnů v posilovně, že život není jen o závislosti a vztahu cvičení, svého těla, jídla a ničeho jiného. Je tolik možností, jak trávit den, jak se bavit, radost, užívat, hýbat se, jak vlastně vůbec žít! Můžu jít ven, s pejskem, s přítelem, kamarádkou, zacvičit si doma a mít i tak výsledky i bez těžkých činek, pod kterými jsem si akorát vášnivě lámala záda, zamilovala jsem si walking, plavání a stal se ze mě částečně delfín, jet na výlet, na kole, do welness, můžu si dát i to víno, protože mi svaly neumřou, když vynechám nebo si dám jídlo později, tak mi ty svaly neumřou a jsem typ člověka, pro kterého bude vždy zdravá plnohodnotná strava, sport a pohyb základ k tomu všemu dalšímu krásnému co na světe je. A tak šíleně moc jsem si uvědomila hodnotu své rodiny, přítele a zdraví! Takže také chápete, jak moc si teď užívám plavání, walkingu, cvičení, každého pohybu! Takže jen takové menší upozornění, opravdu pozor, ať vás ta cesta zase tolik nepohltí a nelítáte z extrému do extrému (jsem totálně vzorový odstrašující příklad). A moc vám všem přeji najít tu vaši zlatou střední cestu.

Balancuji, jednou jím méně, někdy více, jindy tak akorát, plavu, běhám, cvičím, walkinguji, píšu, nepočítám, peču, vařím a hlavně miluji, raduji se, usmívám, užívám, žiji.

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Objednávky mých služeb a jakékoliv dotazy směřujte prosím

do kontaktního formuláře. Pokud si nevíte rady s výběrem služby, moc ráda vám poradím.

Co nejdříve vás poté budu kontaktovat.

Česko, Beroun, Letovice, Blansko, Praha

Ztráta menstruace, amenorrhea, dámské problémy

© 2021 by Aneta Synková. Proudly created with IT support - Krayzlová