• Aneta Synková

PŘES NĚKOLIK CEST AŽ K TÉ ZLATÉ STŘEDNÍ

Chci Vám povědět o své občas dost trnité cestě, po které jsem došla “v rámci možností do rozumného, ale hlavně do nejšťastnějšího a nejspokojenějšího stádia“, ever. Své dětství jsem prožila naplno, jak jsem jen mohla, 10 let jsem byla krásná mažoretka, 10 jsem hrála na klavír, 3 roky dramaťák, vše možné, včetně angličtiny, malování, hiphopu, tenisu, pěveckého sboru, snad všechny kroužky co existovaly. Odjakživa jsem šííííleně ukecaná (hned po tom, co jsem se naučila mluvit, se všichni snažili, abych přestala mluvit :D) a střelená. A také dost tvrdohlavá, ale jednoduše si jdu za svým. Někdy to byla sice špatná cesta, ale teď už si naštěstí vybírám jen ty správné. A jsem za tyhle vlastnosti ráda.


Myslím, že bez nich bych byla úplně někde jinde a hlavně úplně jiná. Jsem také komunikativní, ambiciózní, aktivní (někdy až moc, to přerůstá v tu střelenost), společenská, nebojím se výzev, ráda zkouším nové věci, nebojím se zeptat, či si o něco říct, jsem prostě holka, co se odjakživa nikdy a nikde neztratila. Abych neříkala jen dobré vlastnosti, jak jsem psala výše, jsem i šíleně tvrdohlavá, netrpělivá, někdy mírně ješitná, někdy výbušná. Abych se dostala dál, kolem 14-16 let, sakra nechci tohle snad ani zmiňovat, protože tohle zase bude číst celá moje rodina, ale začala jsem žít přes víkendy hodně divoký život. No a samozřejmě, že nebyla párty bez alkoholu. Proč ne, nic jsem nemusela řešit, ve škole jsem prospívala vždy s vyznamenáním, tak co. Ráda bych se podělila o nějaké zážitky, ale nebudu si tu kazit reputaci. Ehm, no… Samozřejmě jsem v té době vůbec neřešila jídlo, to byl smažák sem, dort tam, čokoláda sem, hranolky tam, šest knedlíků sem, talíř cukroví tam. Haha, tak jedna vsuvka no. Vyrůstala jsem na hrách jako GTA (zdravím hráče Superpařby), CoD a kolikrát i kvůli tomu nešla do školy (smajlík sem rebel). Do teď nezapomenu, jak jsem si vzala k počítači 3 balíčky brambůrek, 5 snickersek a ve 3h ráno si dělala sváču v podobě půl balení Nesquiku 😀 . Nebo, když jsem si cestou z pařby zlomila ruku, nebo když jsem si naštípla malíček a byla jsem šťastná, protože nemusím do školy a můžu pařit hry. O raftech a každodenních večerech s kámoškama nemluvě :D.


Oukej, to asi stačí. Nikdy jsem nebyla tlustá, škaredá, či nespokojená, byla jsem oblíbená holka, co se ráda baví a nic ji netrápí. Prostě byla jsem typická veselá a atraktivní holka, která si hlavně užívala a milovala svůj život. První zlom, který změnil celý můj život, nastal na 1.ročníku gymnázia. Šla jsem do jiného města než všichni ostatní, takže jsem začínala úplně ‘‘nanovo‘. Prvních pár měsíců bylo super, ale mezi fotkou z 1.školního dne a pololetního vysvědčení mám rozdíl snad 15 kg. Ptáte se jak, proč, wut? Já sama nevím. Prostě jsem si asi chtěla dokázat, že mohu být lepší, hodně jsem si připadla za své úspěchy a hlavně školní nedoceněná, chtěla jsem ukázat světu, sakra, tak si mě všímejte a oni si pak všimli všichni. Jak lusknutím prstu jsem měla 43 kg (z původních asi 60 kg). Pamatuji si cvičení dle Jillian, nízkotučný jogurt na snídani, rajčata na večeři, běhání od rána do večera, hladovění celý den, … nevím, proč? V té době jsem vypadala hrozivě šíleně, já byla ale samozřejmě spokojená, měla svoji tvrdohlavou hlavu a byla jsem přesvědčená, že dělám všechno skvěle a taky jsem se cítila skvěle. Jen okolí se ode mě začalo dost distancovat (věřím, že si to někdo z mých bývalých spolužáků přečte, tak zdravím, samozřejmě Vás chápu, ale stejně jste nebyli féroví, ale je to za námi, nikomu nic nevyčítám.


A to je období kdy jsem si založila Instagram. Byl to v té době můj jediný kámoš. A už jen proto, že si z toho všichni spolužáci dělali srandu, z mých #clean #fitness a #healthy hastagů, o to víc mě to bavilo. Tak vlastně díky. Ano, spadla jsem do anorexie, nechci to teď rozvádět, o tom naleznete ještě x článků na mém blogu, nejsem na to pyšná, stalo se, ale mám to za sebou a vím, že svou zkušeností můžu pomoc několika slečnám. Takhle jsem se mohla plahočit snad půlroku, v tom úplně nejhorším extrému, než jsem objevila kouzlo ‘‘fitness‘‘ (a zároveň jsem začala chodit do posilovny, no a zhubla ještě víc, ahaha, no to se dalo čekat při okurkách s kuřecím na vodě). Díky bohu, že jsem takhle trávila jen rok (no i to není ideální, ale někdo to tak má několik let), než na mě někde vyskočilo slovíčko IIFYM (if its fit you macros). Wohooo, vypočetla jsem si příjem kalorií a já mohla jíst a věděla jsem, že nepřiberu. Nebylo to hned, trvalo hrozně dlouho, než jsem se přestala ‘‘bát‘‘ jídla, postupně jsem se dopracovávala k tomu, že jsem jedla více a více potravin (jedla jsem tedy předtím vůbec něco?). Hrozně dlouho mi trvalo překočit váhu 50 kg, nevím proč, ale to byl ten nejhorší strašák. Důležitý pro mě bylo pochopení toho, že jíst musím! Opravdu musím. Aby mohly fungovat mé orgány, mozek, svaly, abych vůbec mohla žít. Asi to zní hrozně hloupě, ale člověk to dříve prostě nechápal.


Kromě toho, že jsem se chtěla opravdu chtěla napravit, začít žít normální život, být šťastná, zdravá, tak velký podíl byl také přítel, impuls, který mě z velké části dostal z anorexie. Sice jsem začínala jíst, ale tím počítáním začala být šíleně posedlá, řešila ze začátku úplně každý gram a kalorii, bála se mít něčeho víc. Ale už jsem v té době posilovala s opravdu těžkými vahami, myslím, že můj rekord na dřep byl snad 70 kg? Prostě jsem to drtila no. Stále jsem jela IIFYM (samozřejmě na maximálně zdravé stravě), jenže jsem se dostala zase do fáze, kdy mi kolikrát zbývalo na večer moc kcal tak jsem to dohnala arašídovým máslem a byla i na 5000 kcal za den. Mě je odjakživa horší živit než šatit. 😀 A zde byl také náznak záchvatového přejídání. Měla jsem takový ty pocity, že se musíte něco vynahradit, pocitově. A ráno mě čekal 2 hodinový trénink nalačno. Myslím, že to hodně lidí zná. Lítala jsem prostě z nuly na milion, jak jsem psala, střelec, furt jsem nemohla najít to, jak vše dělám správě, i když jsem o tom byla přesvědčená asi 10000x že už jsem v cíli. Zlatá střední cesta byla v nedohledu a já furt balancovala, lítala, nahoru dolů, zkoušela všechno možné, stále neúspěšně. Omezování a uvěznění mezi jídlem a cvičením.


Časem jsem z toho vypustila, protože jsem se učila jíst intuitivně a naučila jsem se to až nedávno (o mé stravě také bude článek). Jenže při mém fakt extrémním posilování a stravování se ze mě stal AnetoRamboSvaloHolkoMagoroKluk. Jenže já byla prostě “šťastná“. Ale můj přítel nebyl a já se ani nedivím (to jak jsme k sobě došli je také dlouhý příběh, rok jen to byl jediný kamarád, do kterého jsem v jednom kuse solila věci o cvičení, kterého ani nezajímali, ale miloval mě, tak mě poslouchal). Byla jsem zahleděná jen do sebe, v hlavně jsem měla jen cvičení, jídlo, jídlo, jídlo, cvičení, jídlo, cvičení…no a tak furt dokola. Na nic jiného jsem neměla čas ani náladu, nic jiného mě nezajímalo. Prostě každý chybuje, já si uvědomila, že tohle nejsem já a nechci mít takový omezený závislý život (který byl už na společenském žebříčku někde v mínus miliardě). Chtěla jsem začít zase žít! Ale já dostala rozum a vše se obrátilo k lepšímu! Pamatuji si přesně, jak se mi to vše začalo trochu vymítat z hlavy a já začínala být volnější a šťastnější. Přestala jsem tolik řešit cvičení (dřív nejel vlak přes legs day, arms and back day, shoulders and abs day, kreatinu, BCAA a 10 nakrabičkovaných porcí jídla denně), užívala si více života, ano, doteď bych nevyšla z baráku bez krabiček nebo bez toho, aniž bych nevěděla jak to bude s jídlem, ale dřív to byl extrém. Co se týče přítele, oba jsme se ze začátku hodně spálili, ale hlavní je, že jsme se změnili, určili své priority a teď je to to nejkrásnější v mém životě. Bez něj by tohle všechno teď nebylo.


Pamatuji si, jak jsme se třídou chystali, plánovali a trénovali na maturitní ples, 4.ročník je prostě super, škola, cvičení, přítel, vše bylo prostě skvěle a šlapalo tak jak má. Po několika letech jsem byla upřímně šťastná a spokojená. Pár týdnu na to (před rokem a půl) jsme jeli s přítelem na hory. A kdo mě nějakou tu dobu sleduje tak ví, že zde nastal další obrovský zlom. Kéž bych mohla říct že jsem se na lyžích rozsekala ve velké rychlosti někde v Alpách a byla tak za drsňáka. Já spadla na skoro rovince ve Špindlerově Mlýně, a jelikož jsem neměla seřízené lyžáky, kutálela jsem se z kopce s těma mrškama lyžema na nohách. Ufufuf.


To křupnutí a následné vteřiny nikdy nezapomenu. Je to teď 6 let od úrazu, co edistuji článek a mám stále stejnou husinu. Takový obrovský pocit beznaděje, bolesti, zmatku, čekání, bylo to šílené. Nevím jestli jsem brečela protože bolelo to koleno, nebo to, že jsem musela odjet pryč, z tak krásné a romantické dovolené s přítelem. Když jsem se po doufání jen ve vodu v koleni dozvěděla doslova od pana doktora, že: “Nebudu nikdy chodit a na cvičení ať absolutně zapomenu, jo a hledejte si teď nějakého operatéra, my Vám už nepomůžeme, zde jsou berle“……po tom, co jsem omdlela a následně křičela, tak, že jste mě snad každý z Vás musel slyšet i se špuntama v uších, jsem se s tím smířila. Stalo se. Vzít zpět to nešlo……. Díky Bohu, že mi táta naštěstí domluvil nejlepší operatéry (děkuji <3) a já za 2 dny šla na operaci. Nevím přesně, co se mi s kolenem stalo, jen to bylo něco ve smyslu vytržené a roztržené vazy, odlomené kosti z kolene, zlomené kosti, přetočené a nějak rozkřáplé koleno…wut? Každopádně jsem se probudila se 3 šrouby v koleni, které mám doteď. Nechci Vám tu brečet, ale v nemocnici s drénem v koleni jsem si fakt vytrpěla, a i přes morfia a všechny možný kapačky jsem několik dní nespala a nemohla přestat brečet. Doteď si pamatuji, jak jsem doma ležela, ležela, ležela, ležela, ležela, ležela, ležela,…jo a ležela. Říkala jsem už, že jsem ležela? Popravdě, kdybych mohla dojít někam a nějak se zabít tak to snad udělám. Tak šílené zoufalá a plná bolesti jsem nebyla. Bolelo mě jen to, že jsem ležela. Měla jsem i ty nejčernější myšlenky. Ten pocit byl ze začátku beznadějný.

Jenže jsem si začala uvědomovat to, co mě dost ovlivnilo a řídím se tím dodnes. #positiveminds . Když ležíte, nemůžete si dojít vlastně ani na záchod, jste závislí na ostatních, tak si toho sakra uvědomíte dost. Bez rodiny a svého přítele bych to nezvládla, všichni se o mě 24 hodin denně starali a pomáhali. Já si ani nemohla dojít na záchod. Byla jsem jak neschopné batole. Krmit, přebalit, utěšit. Popravdě jsem ale nikdy tak nezměnila své hodnoty, priority a celkový pohled na svět, jako právě v tomhle období. Právě ty nejhorší okamžiky, ze mě udělaly silného člověka, který se nedá jen tak něčím zlomit. Mohlo to dopadnout ještě mnohem hůř. A třeba když vytrvám a budu se snažit, tak to dopadne dobře. Tak jsem zatnula zuby a bojovala. Trvalo to asi 10000 milionů let, ale dočkala jsem se toho, že jsem mohla s ortézou na noze chodit o berlích. A víte co? Bylo to boží!!!! Každý den jsem si ťapkala, mráz nemráz, já byla tak šťastná že jsem vstala z postele, mohla se hýbat a nadopovat se endorfiny. Ruce byly zničené od mozolů, kvůli otlačení z berlí, ale bylo to skvělé! Léčba šla kupodivu dobře a kolínko se pomalu léčilo a zlepšovalo. Mezitím jsem chodila zase do školy a pak jsem strávila 2 týdny ve vojenské rehabilitaci, kde mi ortézu i poté berličky odebrali. Poté jsem byla schopná i dojíždět autem do školy. Jen jsem nohu měla ve stádiu ohnutí zhruba 80°. Rehabilitace několik měsíců na 6 h ranní, do toho škola, učení na maturitu, cvičení kolene i doma, bylo to šílené, náročné, jenže já věděla, že to jinak nejde. A vlastně to dopadlo skvěle.


Čas plynul dál, ať se trochu posuneme. Maturita na jaře 2016 dopadla výborně, vysoká škola bohužel nedopadla (nechci se vymlouvat, ale jak jsem několik měsíců nebyla ve škole, absolutně jsem nevěděla která bije a přihlášky jsem podala špatně, nebo jsem se dostala na úplně nesmyslný obory, které nechápu proč jsem se tam vůbec hlásila). A tím začal skvělý rok, kdy jsem měla čas pro sebe, najít to co vůbec chci. Co se týče kolene, hah pane doktore, kdyby jste viděl kolik už zvednu na dřep a jak běhám, chodím! Pár měsíců jsem strávila na brigádě, které mě moc bavila, dala mi obrovské zkušenosti, poznala jsem nové lidi, zjistila jsem jak to vůbec ve firmě funguje, v létě jsme byli v přítelem na dovolené, a do letošního dubna jsem ‘‘administrativně-nutričně‘‘ pracovala. Jenže blížily se další přijímačky, na které jsem se pečlivě připravovala, a proto jsem se začala věnovat jen škole a Instagramování. A to na plné čáře! To mi přinešlo neskutečné možnosti, příležitosti a spolupráce za kterém jsem moc vděčná, šťastná a vlastně mi to mění celý život. Tak jsem se pustila do Instagramového blogování na plné čáře a otevřel se mi úplně nový a báječný svět, který bych bez Instagramu neobjevila. Je to moje druhá rodina. Jsem ráda, když můžu s ostatními sdílet svůj každý den, zážitky, názory, zkušenosti, psát si s ostatními, inspirovat a motivovat se navzájem, poradit si, pomoc…Vždy si Vaše zprávy, žádosti o radu či ty vaše zprávy plné problémů a žádostí o rady, či pomoc přečtu a jak jen můžu, tak odepíšu, poradím, pomůžu. Naplňuje mě štěstím, můžu někomu pomoc. Každý má v životě nějaké úděl a povinnost.


Takže tak, myslím, že jsme se dostali do současnosti, abych dokončila začátek. Jmenuji se Aneta, letos (prosinec 2021) mi bude 25 let, pokračuji na Mgr. oboru Teorie interaktivních médií na MUNI Brno. Miluji sportování, pohyb, běh, plavání, zdravý životní styl, aktivní život, cvičení, jakýkoliv pohyb, cestování, zdravou a dobrou stravu, vaření, svého přítele, svoji rodinu, své přátelé, z každého dne se snažím vytěžit maximum, co se týče mého kolene, úplně ho neohnu, ale to mě netrápí. Jednoduše řečeno, jsem šťastná, spokojená, zdravá a zamilovaná. A ráda si dělám srandu ze sebe i z ostatních. 😀 Vážím si úplně všeho, pro mě nic není samozřejmost. Zdraví, lidé kolem, dům, možnosti a příležitosti, které mám, hlavně toho zdraví, to že můžu chodit, běhat, za vše 1000x děkuji za každý den. Netrápím se malichernostmi, minulostí, snažím se nezatěžovat ani budoucností, protože to co má být, tak bude. Nedělám si zbytečně starosti, když se mi k tomu schyluje, vzpomenu si, na ty nejhorší věci co se mi kdy staly a vše je v pohodě, protože si řeknu, že to co řeším teď, je úplně nic proti tomu co jsem zažila a že bych se zbytečně zatěžovala hloupostmi. Píšu to ještě jednou aby si to všichni zapamatovali, říkám si každý, jsem zdravá, můžu chodit, smát se, vidím, slyším, mám kolem sebe rodinu a přátelé, kteří jsou také zdraví a nic závažného je netrápí, mám kde bydlet, co jíst, má mě kdo obejmout, políbit, je důvod se něčím trápit? A hodně se směji, ne že bych nechtěla mít vrásky z mračení, ale protože vždy je důvod se pro něco smát. Už jenom proto, že máme dneska další den, ne?